Koncem ledna jsem opustil svůj domov ve Virginii, kde pracuji jako plastický a rekonstrukční chirurg, a připojil jsem se ke skupině lékařů a sester cestujících do Egypta se skupinou humanitární pomoci MedGlobal, aby dobrovolně pracovali v Gaze. Pracoval jsem v jiných válečných zónách. Ale to, čeho jsem byl svědkem během následujících 10 dnů v Gaze, nebyla válka – bylo to zničení. Při izraelském bombardování Gazy bylo zabito nejméně 28 000 Palestinců. Z Káhiry, hlavního města Egypta, jsme jeli 12 hodin na východ k hranici Rafahu. Projeli jsme kilometry zaparkovaných kamionů humanitární pomoci, protože do Gazy nesměly. Kromě mého týmu a dalších členů vyslanců z OSN a Světové zdravotnické organizace tam bylo jen velmi málo dalších. Vstup do jižní Gazy 29. ledna, kam mnozí uprchli ze severu, mi připadal jako první stránky dystopického románu. Naše uši byly otupělé neustálým hučením toho, co mi bylo řečeno, byly sledovací drony, které neustále kroužily. Naše nosy byly pohlceny zápachem 1 milionu vysídlených lidí žijících v těsné blízkosti bez odpovídající hygieny. Naše oči se ztratily v moři stanů. Bydleli jsme v penzionu v Rafahu…
Přečtěte si víceBuďte první, kdo odpoví na tuto obecná diskuse .